Hraj to, sakra, trochu hlavou!
Pravidla jsou jednoduchá, na hřišti bojují dva týmy o sedmi hráčích a snaží se skórovat více bodů než soupeř. Hrací plocha odpovídá délce fotbalového hřiště, ale polovině jeho šířky, na obou koncích je pak vymezena tkz. zóna, v níž se chycením disku skóruje. Teoreticky velmi jednoduché, v praxi se však jedná o komplex rychlých útoků, důmyslné obrany i náhodných dlouhých hodů do zóny, kdy se o disk poperete ve vzdušném souboji. Dění na hřišti rozhodně neprobíhá způsobem hoď – chyť, jak se většina lidí mylně domnívá, naopak je třeba při hraní přemýšlet, pohotově reagovat a hlavně se vyvarovat zbytečných ztrát disku, ať už zahozením či nechycením. Především je třeba hrát v klidu, na odhození disku máte totiž jen deset sekund.
„Máš Vojtu, bráníme doleva,“ zavelí Ondra, čímž stanovil, koho budu bránit, a vyhazuje disk přes celé hřiště k opozitnímu týmu. Hraje se. Rychle dobíhám svého hráče a schválně si stoupám za něj, aby mi nemohl utéci na dlouhou.
Je to zóna!
Při obrané hře rozlišujeme dva způsoby bránění: bránění strany nebo tkz. zónu. První možnost znamená, že se brání osobně a kapitán určí, které nepřítelovo rameno budeme bránit – hráč bránící handlera (hráče s diskem) stojí na jedné straně, kde cloní všem hodům, čímž nutí handlera primárně házet do strany druhé. Hráči v poli stojí svým útočníkům u ramene, které je na volné straně, a snaží se jim zabránit do volného prostoru naběhnout. Jednoduše by se obránci měli doplňovat a v ideálním případě takto pokrýt celý prostor, kam je možno disk hodit. Pokud ale ideální případ ne a ne nastat, můžeme zkusit zónu, kdy místo hráčů bráníme vymezené území. V odhodu pak handlerovi brání tři hráči, další tři hráči stojí o kus vepředu bráníce střed a zbývající obránce hlídá všechny dlouhé hody.
Vojta si všiml, že ho bráním volně a dávám mu prostor dopředu, kterého využil – rychle naběhl do prostoru před sebou a zmocnil se prudce letícího disku. Začínám počítat a clonit zvolenou stranu, Vojta naznačuje několik dlouhých hodů, ale já vím, že by si je dnes ve větru nedovolil a tak se soustředím na bránění forehandu (pozn. stejný význam jako v tenise).
Sedm, osm, UP!
Existují dvě základní verze útoku, které se každý tým dále edituje k obrazu svému, lajna a flat. Při formaci lajna má s sebou handler dva dumpy (hráči, kteří podporují handlera, když mu dochází čas, stojí blízko a nahrává se jim nakrátko), tvoří spolu přímku na šířku hřiště. Hráči v poli si stoupnou za sebe a utvoří kolmici k této přímce – lajnu. Hráč nejdále v lajněnabíhá k disku, nebo běží na dlouhou a dle uvážení handlera je mu hozen disk. Pokud náběh nevyjde, vybíhá následující hráč v lajně, pokud ani tento krok nefunguje a disk není předán, zapojí se do hry jeden z dumpů a nechává si, pokud možno, bezpečně nahrát – nezíská sice žádný pokrok směrem k nepřátelské zóně, ale má nových deset sekund na odhození disku hráčům, kteří se uvolňují z lajny. Celý proces se opakuje, dokud tým neskóruje nebo neztratí disk. Lajnu je možné hrát pouze proti osobní obraně.
Při taktice flat se lajna postaví na šířku a hráči v poli si navzájem tvoří prostor odlákáváním obránců, nabíháním do volného prostoru a výpady na dlouhou. Flat je účinný jak proti zónové obraně, tak proti obraně osobní.
„UP!“ zařvu, když se vojtovi podaří odhodit disk dopředu, varuji tím spoluhráče, že disk letí a oni si musí ohlídat kam. Hod se vojtovi naštěstí nepoved, disk míjí vřavu hráčů a obloukem opouští herní plochu. Jdeme útočit.
Letí over!
Při hře můžeme využít několika hodů, základních k jednoduchému hození disku na zamýšlenou osobu, pokročilé ke zmatení protivníka a pro efektní záběry na kameru. Backhand používáme k dlouhým hodům, jsme schopni disku předat větší sílu a můžeme se více rozmáchnout, forehand by měl být přesnější a hlavně s ním můžeme házet do opačné strany – je stěžejní perfektně ovládat oba základní hody a být schopen házet kamkoliv a kdykoliv. Když dospějeme takového výsledku, můžeme pokračovat hody jako například over – házíme za hlavou a disk následně letí naopak, nebo scoober, kdy házíme obrácený disk švihem od prsou.
Hrajeme lajnu, jsem druhý náběh. První hráč bleskem vystartoval naproti handlerovi, ten ale disk nehází, a já tak vyrážím do prostoru a s mírnými problémy, kdy mi disk málem vyklouzl ze studených rukou, ho chytám. Ihned se mi nabídlo navázání v podobně dalšího náběhu, kdy útočník rychlostně překonal obránce, neváhám a posouvám disk blíže k zóně.
Tady ti faul nepísknou
Co je na ultimate frisbee ale výjimečné? Absence rozhodčích, jakýkoliv spor se řeší přímo na hřišti mezi hráči, kteří se dohodnou, jak budou postupovat. Každý má právo hlásit si fauly, které jsou na něm spáchány, nebo přestupky proti hře, jako přešlapy nebo odhození po napočítaných deseti sekundách. Opozice má právo vyslovit nesouhlas s obviněním a podle toho se pak určuje postup. Například pokud hráč chytí disk a je mu nahlášen přešlap, se kterým on sám nesouhlasí, disk se vrací házeči – útočící tým tudíž nezískal postup, ale ani neztratil disk. Na konci většiny zápasů se kromě výsledků skóre hodnotí i Spirit of the game, kdy oba týmy udělují body za férovost – Spirit se hodnotí odděleně a často bývá na turnajích odměněn. Už jen samotný rituál na konci každého zápasu, kdy si všichni hráči obou týmu stoupnou do kolečka, chytí se kolem ramen a vyjádří se k dění celého utkání, značí o úplně jiné úrovni fair play, než u ostatních sportů. Nikdo Vám zde nebude bránit v simulaci, hlášení nespáchaných faulů nebo přílišném kontaktu se soupeřem, ale určitě to nezapomenou zmínit na konci utkání v kolečku a věřte mi, že není horšího pocitu, než tušit, že Vaše výhra nebyla čestná. Frisbee koneckonců tvoří především jeho menší komunita hráčů a simulanta ve svém týmu nechce nikdo.
„UP!“ ozve se, ale jedná se v podstatě o zbytečný výkřik, protože v dálce není nikdo, kdo by našemu útočníkovi zabránil v chytu velmi dlouhého hodu až v nepřátelské zóně. Výborně, získali jsme bod. Ale zápas není ještě zdaleka u konce.
